Karate-P-Klub Tábor

:: Karate-P-Klub Tábor ::

Karatisté v Tatrách
aneb
jak to vypadá když nezaprší a nezaprší…
( 24. - 28. srpen 2006)

Zdravím všechny karatisty a příznivce tohoto sportu či bojového umění, pokud chcete. Tak jsme se zase po roce sešli a … stálo to prostě za to!!! Tentokrát se skupina 10ti karatistů vypravila do Nízkých Tater, tentokrát „pro změnu“ (háháhááá) pod profesionálním horským vedením bratrů Michala a Petra Sovadinových. Krom nich se dále zúčastnil náš Sensei Josef Pěknic samozřejmě, Pepa Král, Radek Pěknic, Radim Havrlant, Zdeněk Peclinovský, Otto Cipin, Eva Frommová a Iveta Pěknicová, aby to tedy bylo kompletní .

Takže po loňské zkušenosti, kdy se na podobné akci, ovšem na Fatru, participovalo 5 osob, letos se tento okruh zvýšil o neuvěřitelných 100% !!! To je tedy co říct! Takže v počtu deseti odhodlaných a ochotných podstoupit jakékoli podmínky tam v horách budou panovat, sbalili jsme pár švestek (a to celkem doslova řečeno, když si totiž představíte, že na zádech ponesete vše co potřebujete, tedy batoh aspoň 20tikilový či i víc…to nepotřebné určitě necháte doma, nebo příště to tak už ROZHODNĚ uděláte!!! To si piště že jo!) a ve čtvrtek 24.srpna jsme se odrazili od Táborských břehů a po druhé odpolední odfrčeli vláčkem motoráčkem .

Vyjeli jsme, vybaveni plnými zásobami jídla, i piva (nutno dodat

)…přestup a „menší“ pauzu jsme si „ vytrpěli“ ve Veselí nad Lužnicí, kde nás ten malý motoráček prostě „vykop“ a my tedy museli čekat na vlak do Ružomberoku, tedy až na Slovensko. Jelikož nás v pátek čekala dlouhá cesta, připlatili jsme si a cestovali na Slovensko v lůžkovém voze, prostě jsme přes noc nemuseli jen sedět, kroutit ses na sedačce a nevyspat se, takže jsme se vyspali docela v pohodě, večer se pobavili a superúžasně zahájili náš výlet

.

Jelikož jsme v noci přejížděli přes hranice, kolem 2,30 hodin ráno se k nám do kupé kdosi dobýval…tedy nám to přišlo trochu jak zásahovka, ale to spíš jak jsme byli rozespalí. No, bušili na dvěře, opakovaně, a nám se ňák nedařilo odemknout. Když se to podařilo, tak po nás docela nabroušeně chtěli pasy, ale my, všichni tři celkem nezkušení takového cestování, jsme si je večer bohužel nepřipravili někde blízko sebe, takže já třeba až ze třetího horního lůžka jsem pas hrabala, no trvalo to celkem dlouho…a páni policajti tedy nebyli zrovna vstřícní…

No jo, příště už budu vědět!

No, byli jsme probuzeni kolem půl páté snad. Pak jsme kolem páté dorazili do Ružomberoku. Tam jsme čekali na autobus do Donoval a „houmlesili“ před nádražím

… Jojo, to jsme se tedy ukázali v pravém světle…

Jedli jsme zásoby z domova, užívali si rána, východu slunce a …prostě až na vrcholky hor (bylo vidět)

…

Kolem 5.45 jsme nasedli na autobus do Donoval (mj. je to také zimní lyžařské středisko), ještě jsme se tam trochu prospali, a pak kolem půl sedmé jsme odstartovali ten náš maratóóóóóón!!

Rozešli jsme se ještě plni sil na naši první celodenní túru, asi tu nejdelší z celého výletu – oficiálně to mělo být 9 hodin 20 minut, my jsme to i s přestávkami zvládli za 10 a půl hodiny. Ráno bylo celkem pěkné, na obzoru za mraky vykukovalo slunce a halilo se v blankytném nebi. No, optimista jako já měl představu o slunečném odpoledni, OVŠEM to se jaksi nepodařilo…spíše se to ještě zhoršilo, zatáhlo, mírný větřík taky foukal a odpoledne začalo pršet, takže posledí tak tři hodiny jsme šli v dešti, což bylo osudným našemu oblečení a POHORÁM – všem nám asi promočily, holky jedny! Kolem páté odpoledne jsme se doštrachali do Útulni pod Ďurkovou. Jedná se o takovou chatičku jako z pohádky – elektřina nám tam neexistuje (je to prostě prázdná množina

), svítí se petrolejkama…Rádi jsme tam ze sebe shodili všechno mokrý oblečení, hodili ho sušit ke krbu, a dali si k jídlu co bylo – tedy čočkovku (šošvicu

) a guláš s kolínkama. No každej se rád něčim nabouch. Pak jsme se ubytovali „na hotelu“

... prostě jsme vylezli po schodech nahoru, tam byly rozložený takový matrace a každej si tam zabral svůj flek. Byla to taková menší chata, bylo tam nás deset, pak ještě dva mladší kluci Slováci, dva Němci a dva Češi (nějaký pár z Prahy – ostatně ty jsme pak potkali na plno dalších zastávkách i na nádraží v Liptovském Mikuláši, odkud jsme jeli vlakem zpět). No jo, docela mezinárodní dětskej

tábor. Tam jsme se najedli, pak jsme večer oslavovali Radimův svátek (jo, ještě poznámka do minulosti – ve čtvrtek se slavil zase Zdeněk, měl totiž narozky, 23, no jo, už je to velkej chlapec

), na týhle chatě bez elektriky měli dokonce i lahváče…celkem luxus, no…takže chlapci se nám cítili jako doma

…Takže se pilo, zpívalo, někteří hráli karty, jiný Člověče, nezlob se..ano, hru nepozbývající na svém kouzlu i pod tlakem času…

Takže pak jsme se postupně odebírali do končin věčného spánku tam nahoře…spacák nám poskytl dostatečné útočiště pro noční odpočinek.

Ráno se jidtí jedinci vzbudili již před šestou ranní, třeba Radek a já tedy. No a pak se nás najednou vzbudilo už asi 5, takže jsme se mi skřivani dohodli na tom, že se vzbudí prostě všichni a aspoň se dřív vyrazí. Ráno je totiž dost pěkně, takže se jde při pěkném počasí, spíš se to zkazí odpoledne a navečer. Takže lepší vyrazit ráno dřív a pak už být třeba ve 4 na chatě pro nadcházející přenocování. No, takže jsme se probudili, došli do kadiboudičky, pak se umít k pramenu vzdálenému tak 300 metrů, no nasnídali jsme se a po sbalení věci jsme zas vyrazili vstříc sluníčku před námi. Ráno bylo nádherné, obloha jasná, modrá, bez jakéhokoli mráčku….no vypadalo to hodně nadějně ! Rozloučili jsem se s místním pánem majitelem a začali vyšlapávat ten kopeček, kterej jsme předcházející večer museli slézt, abychom vůbec měli kde přespat…

Počasí nám dodávalo energi i dobrou náladu – tedy néééééééé, že bysme to potřebovali, ale tak jistým jedincům se energie vždy hodí, jiní jí tedy zase naopak víc nepotřebují a mají jí na rozdávání………hmmm, o kom je asi tak řeč……nikdo neví… No nic, prostě jsme šli celý den, opět s přestávkami, časem jsme uvařili i kafe či čaj, z hřebene byl supermetamegaúžasný výhled…a to nám stačilo ke štěstí …tedy alespoň momentálně v oné chvíli… Sobota pro nás byla velice přínosným dnem. Zatímco v pátek jsme vyrazili z Donoval a šli přes Velkou a Malou Chochulu, dále…no, nejdůležitější je zmínit vrchol Prašivá, to byl nářez, z toho relativního údolí, kde jsme se nacházeli, jsme totiž museli vylézt jaksi na úroveň hřebenovky, takže to největší převýšení ze všeho…to nám dalo celkem zabrat, ale první den jsme byli v poho, prostě DRACI …V sobotu jsme tedy vyšplhali na Chabenec, poté nás čekali už celkem dosti známe vrcholy jako Chopok, 2024 m.n.m. a poté Ďumbier, 2043 m.n.m., nejvyšší to hora Nízkých Tater…tak tim vším jsme prošli…:-)fascinující, že??...Stavili jsme se v poledne na Kamenné chatě, ta byla pod Chopkom…takže jsme si tam natiskli razítka, že jsme jako byli na Chopku a tak…no, takže razítka jsou navždy spečetěna v pasu, ale pššššš

Navečer jsme dorazili na Chatu Milana Rastislava Štefánika, ta byla tak hodinu cesty od Ďumbiera…bylo krásně a šlo to samo. Na tuto chatu jsme dorazili v několika etapách…celý den se mluvilo o vrcholové prémii, která se nakonec stanovila na této chatě…hošani o tom pořád dost špekulovali a nakonec jsem jim ji vyfoukla já…háhá, to čuměli čumáci…J

No, takže já a za chvíli náš pan Sensei a Pepa, jsem dorazili jako první na Štefánika…Bylo stále slunečno, sluníčko se prostě taky chtělo vyhřívat a opalovat no…má stejné potřeby jako my …No, pak jsme se ubytovali, tohle už teda byla jiná. Byla to dost komfortní chata, měli jsme vlastní pokoj, bylo tam sice jen 7 postelí, tedy 7 míst ke spaní na palandách či postelích, ostatní si holt dali matrace na zem a spacáky (jako my všichni ostatně), měli tu také sprchu, to nás potěšilo a celkem ucházející restauraci a pozor, v ceně pobytu byla i snídaně, takže jsme si vybírali ze šesti možností. Namachrovaná chajda no, k snídani tedy byla buď ovesná kaše s ovocem, krupičná, vejce, párky, jogurt a ňáký housky či…něco šestýho, už nevim, to nikdo od nás stejně neměl…u nás si většina vystačila s vejcema, asi 2 případi (pardon, to nemyslím zle ) si dali párky (párci jedni ), byly také dvě krupičné kaše a jedna ovesná. Takže někdy kolem deváté myslím jsme vyrazili opět na cestu – trochu DOST nás totiž zdrželo to servírování snídaní…L No nevadí, den byl opět velice vyvedený, lepší než sobota…takže nálada se opět zlepšila…(jo, jen nevim, je třeba dodat zmínku…náš Radímek měl v sobotu narozeninky, bylo mu 21…no jo, už je zase starší…ale pořád vypadá stejně mladě… )…vyrazili jsme na cestu, tentokrát jsme už začali sestupovat vlastně dolů, do údolí a tak…už to byl přece náš den odjezdu…takže to bylo dost v poho, žádné kopce, jen sestup…to šlo samo no…takže v neděli jsme šli po modré, zatímco předcházející dva dny jsme vždy následovali červené značení. No a procházeli jsme tedy přes kopec dolů, mezi keři, celý den podél potoka, to byl celkem dost orientační bod. Jo a cestou jsme, tedy hlavně první dva dny, nacházely TUNY!!! borůvek a brusinek…mňam mňam mňam, ty byly ale!!! Dobrý no!!! No, a jak jsme šli tou cestou v neděli, ta byla tedy o dost méně prošláplá, nehemžila se prostě tak turisty…ale zas tam byli mentální motýlové – pletli se nám pod nohy, vůbec nelítali, lítali jen po zemi…fakt ňáký mentálové…no jo, asi se tam léčili na čerstvém vzduchu …Bylo to super, do Liptovského Jána jsme dorazili již kolem druhé a odtud jsme se svezli do nedalekého Liptovského Mikuláše busem. Takže kolem třetí jsme si to již vysedávali v hospůdce naproti mikulášovu nádraží …Vlak nám jel až v osm večer, takže času na najedení, popití a vtipné polouzavírání akce bylo dosyta! Pilo se pivo, hrálo se na mafii, občany, katányho a vypravěče…prostě na MAFII…kdo nepoznal, nemůže umříít…...

No, úderem osmé jsme se odkolébali do našeho lůžkáče a bylo po hehe …Ještě jsme pokecali, dobyla se Radímkova vodka (pozor, opravdu vodká, NÉÉÉÉ voda )-chudák, tahal ji vlastně celou cestu…ale zase, jeho maskáčovej batoh byl megavelkej, takže čim jiným než tou vodkou by ho vlastně zaplnil… ??...no a nejmenším batůžkářem výletu vyhlašuji Zdeňka…ten byl teda pěkně trapnej!! …

No a jinak, co dodat…bylo to super mega úžasné, děkujeme našim lodivodům a hlavnímu šerpovi Michalovi …Michale, si kabrňák……V pondělí jsme opětovně přirazili k pražským břehům kolem páté ranní. Ti, co se navraceli do Tábora za Honzou Husem, čekali na vlak v 6.23 …jinak, já, Otto a Ráďa jsme zůstávali v Praze. A toť finish našeho výletu!!!

Velice vydařeného výletu, který rozhodně a bez debat zopakujem i příští rok, jestli se náš drahý šerpa bude opět odvažovat s naší partičkou do hor na něco podobného !!!

Tak čau všichni, mějte dobré vzpomínky na tento náš výlet a Tatrám zdar !!!

Iveta Pěknicová

Karate-P-Klub Tábor

Návrat na obsah