Karate-P-Klub Tábor

:: Karate-P-Klub Tábor ::

Jak jsme jeli vodu aneb ať žijí RAFŤÁCI…ahoj!!!
16. - 17. července 2005 (víkend)

Ano ano, bylo to opravdu velké dobrodružství!!!! Tedy do jisté míry nepopsatelné, ovšem já se budu snažit hodit to nějak na papír!!!!

Takže až narazíte na mokrý flek, domyslete si, co se asi tak stalo (ano, humor nás neopustil ani na vodě, ani pod ní

).

Jsem členkou sportovního oddílu Karate – P – Klub Shotokan Tábor, jehož zakladatelem a hlavním trenérem je můj tatínek Josef Pěknic. Nééé, že bychom se takhle během letních dnů nudili, každopádně jsme naplánovali výlet na vodu (a to nejen pro rozptýlení všech zúčastněných!!!)

Takže všechno vlastně vzešlo z iniciativy našeho trenéra Josefa Pěknice, který nás už dlouho chtěl do něčeho podobného navézt (z důvodů ztmelení kolektivu, apod…zkrátka důvody se vždycky najdou, jak víme

)…
My starší jsme, tedy aspoň já, byli tímto nápadem opravdu uneseni…ovšem samotná myšlenka sotva předčí opravdový zážitek….bylo to totiž opravdu strhující!!!!!

Rozhodli jsme se jet vodu řeky Lužnice, tedy v Jižních Čechách a to konkrétně z Tábora do Bechyně (to se sice normálně dá zvládnout za den, ale mezi námi bylo plno amatérů, co nikdy vodu nejeli - mezi nimi i já

- a tak jsme si opravdu netroufli plánovat to na tak krátko, a navíc, my byli odhodláni zastavit se v každém kempu, co nám bude stát v cestě!!!).

        Takže, abychom se taky dostali k věci. Vše vypuklo v sobotu 16. července asi tak před devátou ráno, sraz byl ve Ski centru (na lyžích jsme ovšem opravdu nejeli ) u Jiráků u řeky, blízko lázní - no všichni Táboráci snad znají tyto končiny…takže tam jsme plni radosti slintali po raftu, který byl nafukován zaměstnanci Ski centra a cpali své věci do barelů – tedy protipovoďnových krytů na naše věci…nejdříve jsme vše naskládali do tří kusů, ty by ovšem náš raft opravdu potopily, takže nakonec se vše vmáčklo do pouhých dvou kusů plastu…. U našeho odjezdu byli Radek Pěknic a pan Jan Kanov, tatínek jedné zúčastněné, tedy člena posádky (je to ONA, tedy žena , dívka, plus mínus 12,5 roku).

         Po deváté hodině se šestičlenná posádka odpíchla od břehu a mířila si to směr Bechyně. Abych Vás tedy seznámila se členy posádky: háčci (střídali se) – Iveta Pěkincová (19), Petra Kanovová(12,5), Zdeněk Peclinovský(22), trochu vzadějc – Otto Cipin (24), Pavel Stupka (22) a velký kapitán, šéf a hlavně kormidelník Josef Pěknic (????-mladík), trenér Karate–P–Klubu Shotokan Tábor. Po deváté tedy háčci začali pádlovat jako o život a my se odrazili od břehu. Už přicházel jez a my koukali s hrůzou v očích, zdolali jsme ho ovšem jako nic. Došlo tedy k odměně za tento výkon, plechovkový Budvar, až na nezletilou Petru Kanovovou samozřejmě, ta měla nárok si maximálně ucucnout!!!

       Ano, ovšem po druhém jezu došlo k malému kolapsu, náš háček Zdeněk totiž měl velkou snahu (najeli jsme na kámen a on nám chtěl zachránit krky ) a v rámci snahy přišel o své pádlo, nebo ho tedy alespoň držel … .to za námi chvíli jelo. Zastavili jsme v nejbližším kempu, to už jsme ale pádlo jaksi ztratili z dohledu…pak ti největší odvážlivci, Zdeněk a Pavel šli do plavek, do řeky a chtěli toho ztraceného vylovit….pak jsme si mysleli, že jsme ho uviděli a že uvízlo, to byl ovšem omyl…..a pak se do vody odvážil i Otto, toho ovšem strhl silný proud a odskákalo to jeho břicho, odřeno o šutr …foto k dostání v dokumentaci z našeho výletu!!! Ale nakonec náš rozumný pan trenér řekl: „No už to pádlo nehledejte, ještě se Vám něco stane. Tys to Zdenku teda spískal!!! Tak si udělej 100 kliků a jedem dál.“

        Ano, poté (to nám dodalo adrenalinu toto naše dobrodrúúúžo ) jsme opět vyrazili na divokou vodu …to pádlo nám vlastně upláchlo na jezu před Harachovkou takže docela brzo… no ale zase si pak vždycky jeden rafťák mohl odpočinout, protože to byla fakt makačka !!!

        Ano, tedy pokračujeme dále, terén se střídá – klidná voda, divoká voda, jazyky, peřeje – háček Petra spořádaně hlásí každou změnu terénu, Zdeněk pravidelně dokumentuje vše, co se děje….totiž jen on jediný se odvážil (na moje naléhání a výhružky) vzít na vodu foťák, Otto se bál, že by ho nenaučil plavat !!!
Ano, takže fota jsou opravdu super, doporučuji a taky je tam jedno krátké video , taky akce, hlavní aktéři já, tedy Iveta Pěknicová, pak Petra a okrajově by se možná dalo říct že i Zdeněk !!!

        Tak během soboty jsme se zastavili tak v 7 či 8 občerstveních na cestě, řekla bych… Pila se limonáda (jak je vidět na fotkách ), jedli se klobásy, buřty (ano, vím, že se má psát vuřty, ale to se mi nelíbí!!!), nanuci (slovo nanuk je zde oživeno, tedy používám personifikaci, něco jako kdyby se řeklo: „Slunce mluví.“…doufám, milé děti, že jste tento můj příklad personifikace pochopily )
…
        Pak, stále mluvíme o sobotě, to jsme takhle jednou nastupovali na člun a pan trenér a Pavel byli poslední na břehu…….OVŠEM, Pavel byl stáhnut do vody, neudržel totiž raft za pouhý provázek, spadl tam tedy a stáhnul i trenéra, ten byl na vodu opravdu PERFEKTNĚ vybaven, takže jsme pak sušili jak rifle, tak peníze, mobila, kreditky a podobně…….no není nadto mít kreditky na vodě, v kempech totiž běžně jsou bankomaty …(ano, pobavující okolnost!!!)

         Takže to jsme se všici opravdu od srdce zasmáli !!!!!!
Dále přišlo ještě pár jezíků – ty nás mimochodem nejvíc bavily, dyť jen tak pádlovat na voleji (klidné vodě) to je dost nuda…….ovšem časem jsme se já a Petra dost bavily už zdravením všech okolo: tedy zuřivým řevem ´Ahóóóóój´!!!
Také stojí za zmínku naše zastávka u Příběnic, kde už jsme se odhodlali k pořádný baště …je to tam takový docela fajnový a docela i bazén…….se slanou vodou, jak jsme později zjistili, bazén byl pro nás přístupný, tedy jsme toho využili…….nevim, proč ostatní hosté néééééé, je to dosti nelogickéJ (nebo možná až moc logické, takže to snad raději nerozvádět!!! )…

        No a DÁL????? O sobotě snad už není co psát!!!! Asi po 19.00 hod. středoevropského času jsme dorazili ke břehům kempu Bečice, tam jsme se rozhodli strávit noc a utábořit se. Když nás přišli skásnout docela se divili, že jsme tam jen na jednu noc a hlavně, že chceme spát jen tak pod širákem; no co, hlásili, že pršet nebude – tak to byla dost pohoda….až na to, že rosa večer byla!!! Ale co, z cukru přece nejsme – těmito slovy jsem zocelovala celou naši výpravu – ano, je to tak, věřtě mi, i kluci jsou někdy pěkně ořvaní!!!! Že, Otto!!!! Takže postavili jsme spacáky (stany nééééé, ty jsme přece neměli …), vybalili věci, dali sprchu – mimochodem prostor sprch a WC opravdu neuvěřitelně smrděl, to se nedá popsat, leckomu by se z toho zvedl kufr a jeho obsah by byl venku!!! a šli se trochu občerstvit…
Jako první vyměkl trenér a odebral se do sladkých končin spacáku , my jsme se dále společensky bavili v kruhu komárů pijíc tu naši českou limonádu!!!

Tedy nevím, v kolik se to ukončilo, ale myslím, že já, Petra a Zdeněk jsme se odebrali do ráje tak mezi 23.00 a 24.00 hod. A ti dva zbylí!!!! No hrůza, ti přišli až docela pozdě a Otto nás všechny vzbudil a DOST prudil svítíc nám baterkama do obličejů a řvajíc: „Je ráno, vstávat a cvičit!!!“ Takže všichni jsme se jaksi probudili, poté co také Otto shodil barely, válel se mezi nima a pokoušel se najít spacák (tedy opravdu záhadným způsobem), ale kamarád Pavel mu pomohl a nakonec se oba uhnízdili a usnuli jako pařezy .

Je neděle 17.7.2005, sedmá hodina ranní a my se probouzíme, tedy lépe řečeno já a Petra, ostatní chlapci se ještě činí ve spánku a pan Pěknic má už toaletu za sebou (no, ty ranní tréninky, které provozuje v Táboře na něm opravdu zanechaly následky, už od půl šesté totiž nemůže spát…). Takže od sedmé jsme se všichni postupně probouzeli, jak už jsem řekla, první byl trenér, pak já s Petrou, následně Zdeněk a jako poslední, kdo jiný než Pavel s Ottou (ti, co nejvíc ponocovali ). Nejdřív jsme se umyli, sbalili věci, pak šli na snídani (tedy co jiného se dá najít v takových občerstveních u vody než klobása, párky a tak….takže měkký koláček, nebo chleba se sýrem se dal horko těžko sehnat!!!).

         Snídaně začala kolem osmé, takže jsme museli vyrazit nejdříve po deváté hodině… Naložili jsme bágly, barely a ostatní harampádí a rozhýbali jsme raft (opravdu těžká práce, vzhledem k tomu, že toto plavidlo pluje rychlostí asi 4krát menší než kánoe a ještě k tomu na ní sedí 6 karatistů !!!!!!). Pak už si jen pamatuji, že když jsme kontrolovali čas bylo jedenáct, jedna… Už jsme se nestavovali u břehů tolik jako předchozí den, ani jsme vlastně pořádně nevěděli, jak daleko je do Bechyně – všude, kde jsme se ptali, nám totiž říkali jinou vzdálenost, takže jsme začínali pochybovat zda je to vůbec po vodě nebo po silnici ??? Nakonec jsme do Bechyně dorazili překvapivě už asi v 13.00 hod. Ani jsme netušili, že jsme tak blízko .

       Vytáhli jsme raft na břeh, vyndali všechny věci, zavolali odtahovou službu (mistra Jiráka, odtáhl totiž nejen raft a barely, ale i nás!!!) a čekali asi 45 minut než dorazí, zatím jsme leželi jak mrtvoly na slunci, který fakt pálilo!!!!

       Během neděle jsme vlastně projely asi jen 2 nebo 3 jezy, žádná sranda, no! Jezy jsou totiž nejlepší!!! Tak ve 13.48 jsme dorazili do táborského Ski-centra (zdraví a bez úrazu), tam jsme se vykutáleli z auta a těšili se domů…

       A tak smutně (museli jsme se totiž rozejít) skončil náš výlet na vodu… (výlet velice veselý!!!)…hlavně po pár zastávkách v občerstveních (tedy po pár limonádách )…

A TAK JSME, MY ODVÁŽNÍ, ZALOŽILI TRADICI JEŽDĚNÍ NA VODU, MY JSME TOTIŽ TI NEJVĚTŠÍ VODÁCI, TEDY RAFŤÁCI!

Iveta Pěknicová
Karate–P–Klub Tábor

Návrat na obsah